Martin„To je finanční poradce? S takovou fotkou?“ Obrázek je asi trochu netradiční, přesto jsem jej zvolil raději, než nějakou fotku v košili a saku. Chci se s vámi totiž podělit o zcela osobní příběh na začátek, který mne potkal ve stejných horách, ze kterých je právě ta fotka vlevo. 

Byl začínající podzim, počasí zdaleka ne tak šmolkové jako na mé selfie, a vydal jsem se na nejvyšší vrchol Jizerských hor. Ten leží na polské straně a zove se Vysoká kopa. Výška nic moc, takový placatý vršek, kde aby vrchol těžce hledal. Nevede tam značka, nějaké ty pěšiny ovšem ano a jsou kupodivu zaneseny i do mapy. Honily se mraky, lehce pršelo a najít cestu nebylo nijak obtížné. Až na vrchol šlo vše přesně tak, jak jsem si to plánoval. Po krátkém občerstvení, hlavně napití něčeho teplého, jsem se obrátil směrem, kde jsem tušil další cestu a vydal se na pochod.

Zpočátku celkem nic zajímavého, cestička jakás takás, docela schůdná, jen ty mraky se snášely stále níž a houstly. Asi po dvou stech metrech jsem viděl ani ne na pět metrů před sebe. To by mi samo o sobě asi moc nevadilo a nevedlo ani k nějakému znepokojení. Horší bylo to, že chodníček začal velmi nepříjemně „čvachtat“ a boty se propadaly, či se to alespoň zdálo, stále více. To už jsem začal brát jako důvod k lehké nervozitě. V rámci předběžné opatrnosti jsem se raději otočil o 180° a vyrazil zpět.

Asi po desíti minutách jsem se ocitl zpět na Vysoké kopě a zespoda jsem slyšel nějaké hlasy. Banda žáčků odněkud z Polska, ale, a to bylo podstatné pro další vývoj situace, šli odtamtud, co já a šli tam, kam jsem chtěl i já. A co víc, měli s sebou przodownika górskiego! Tedy průvodce. Byl to skvělý chlapík, tvrdil, že zdolal všechny sudetské tisícovky (Poláci se Sudetami až takový problém nemají), měl na to konto jakýsi odznak a ptal se, co že tam dělám. A tak mi ukázal, kde je opravdu vrchol Vysoké kopy (dnes to tam vypadá o dost jinak, ten původní kámen už je zasypán haldou kamení od lidí, co přišli v letech po nás), pogratuloval ke zdolání a přibral mě do party na kus společné cesty.

A vyrazili jsme přesně tam a přesně po té cestičce, ze které jsem se vrátil. Opravdu se tamtudy dalo bezpečně a v klidu projít. Pravda, trošku to „čvachtalo“, vidět moc nebylo, mlha se moc zvedat nechtěla, ale cesta tam byla a vedla k cíli. Byl jsem rád, že se tam ti mládežníci objevili. A hlavně ten prima Leszek.

Nedávno jsem si právě na tento příběh vzpomněl, a to v souvislosti s mou prací a mým posláním. Je to totiž v mnohém velmi podobné. Vydat se sám do finančního světa může být velmi dobrodužné. Platí v něm různé zákony a zákonitosti a bez jejich znalostí nás může spousta věcí polekat a vyplašit. Děje v něm mnoho podivných věcí, které (použijeme-li výše uvedenou příhodu) se tváří jako mlha, chodník vedoucí vřesovištěm a rašeliništěm, zdánlivě neprostupný terén a nepřekonatelné propasti.

Na horách mi před třinácti léty pomohl przodownik. Pomohl mi tím, že věděl, kudy cesta vede, čeho se bát a čeho ne. Došel jsem spokojeně a v klidu do cíle. Tím, že ve svých životech uděláte něco podobného a zaangažujete profesionálního finančního poradce, otevřete si cestu životem (alespoň tím finančním) místy a pěšinami, které vedou k cíli a nakonec i k jedné důležité věci – finanční nezávislosti.


Tento příspěvek není pod licenci CC 4.0 a vztahuje se na něj copyright © Martin Štula 2015